Nezapomenutý generál

18. 11. 2012

Generál Jaroslav Selner (5. 5. 1906 – 11. 1. 1973) byl během svého bohatého života lecčíms. Dělal posunovače, dispečera, na Křivoklátě založil drogistickou školu, pracoval jako tajemník Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Především ale byl vojákem…

Slovo má Klapálek

„Vpředu šel nezbytný strážce Varga. Nakloněný kupředu, takřka ohmatával zrakem každé místo, kam měl šlápnout. Ani snad ne tak ze starosti o mne jako proto, že se hrozně bál min. Pak jsem šel já, náčelník štábu major Kukla a ostatní. Neušli jsme daleko. Za mnou se ozvala detonace, vzápětí ještě tři. Nášlapné miny. Major Kukla se svezl vedle mě na zem s těžkou ranou v noze, vzadu vykřikli další ranění. Sám jsem také pocítil bolest v zadních částech těla. Vlezli jsme do minového pole a někdo zakopl o natažené dráty…“  

„… Dal jsem se cestou vpravo. Velmi jsem spěchal. Hodina, kdy jsem se měl setkat se Selnerem u koní, minula. Byl jsem v napětí, jestli se sejdeme včas: pochodující brigáda a já, chromý a zraněný. Zavolal jsem nazdařbůh. A znovu. Po třetím volání se major Selner ozval. Stál s koněm na cestě pod námi. Rozběhl jsem se k němu. Zahlédl mě mezi stromy a křičel: ,Tou cestou nechoďte, je zaminovaná!‘ Nerozuměl jsem mu a běžel dál. Znovu křičel. Ale já jsem nějak z jeho volání nic nevnímal. Snad tam bylo min málo, snad jsem se jim nějak vyhnul. Došel jsem živ až dolů. To už jsem však cítil, že bych na koni moc nenajezdil, proto jsem rychle Selnerovi načrtl všechno na mapě a poslal ho s úkoly k jednotkám. Vrátil se v jednu hodinu v noci. Zařídil všechno podle mých instrukcí a přivedl také lékaře s protitetanovu injekcí a s těmi jejich hejblaty na vytahování střepin. Bylo to bolestivé, ale jinak jsem byl v pořádku. Ten den a noc se major Selner velmi zasloužil. Nebyl tehdy příslušníkem brigády, ba ani ne sboru. Přijížděl na východ s jiným posláním a zastavil se u brigády na krátkou návštěvu. Teď u nás zůstal trvale. Stal se náčelníkem štábu brigády místo zraněného Kukly. Později i velitelem brigády…“

Takto vzpomínal před lety legendární velitel našich jednotek na Středním východě a později i 1. československého samostatného armádního sboru v SSSR generál Karel Klapálek na svého podřízeného, na Jaroslava Selnera. Nejednalo se ale jen o vzpomínku na jednoho z vojáků. Byli to především váleční kolegové, kteří spolu prožili nemálo dobrého i toho horšího na frontách druhé světové války. Byli to kamarádi, a to v pravém slova smyslu.

Právě tento příběh se stal jednou z mnoha významných křižovatek v životě generála Selnera. Vysoko v Karpatech uprostřed krvavých bojů se ale na podzim roku 1944 rozhodně neocitl náhodou. Podobně jako po většinu svého života osudu intenzivně napomáhal. Mohl klidně zůstat v Londýně a pracovat na zpravodajském oddělení plukovníka Moravce, přesto se dobrovolně přihlásil a žádal o převelení na východní frontu. Zde mohl sloužit u náhradního tělesa vojenského velitelství pro osvobozené území anebo plnit zpravodajské úkoly. Přesto se ale vydal do karpatských lesů. Snad ho sem táhla blízkost osvobozovaného domova, možná přátelství s Klapálkem a dalšími vojáky, se kterými sdílel společný osud v severní Africe. V každém případě by ale bylo dobré podívat se na zajímavý osud generála Selnera podrobněji.

Přes Sokol do armády

Jaroslav Selner se narodil 5. května 1906 v Kladně v rodině horníka. Zde také vystudoval státní reálku. Sportoval, cvičil v místním Sokole, a tak se po maturitě rozhodl pro vojenské povolání. V roce 1926 po ukončení Pěchotního učiliště v Hranicích nastoupil v hodnosti poručíka k pěšímu pluku 33. V následujících letech prošel celou řadou kurzů. Ani v tomto případě nezapře svůj vztah ke sportu. Absolvuje mezi nimi totiž například lyžařský kurz v Krkonoších a kurz pro tělesnou výchovu v Praze. Slouží v Bratislavě, v Praze a Hranicích. V dubnu 1937 se stává posluchačem prestižní Vysoké školy válečné. To už ale na brány první republiky klepe Mnichovská dohoda. Okamžitě po vytvoření protektorátu se Jaroslav Selner zapojuje do práce brněnské odbočky vojenské odbojové organizace Obrana národa. Jeho postavení je však s každou akcí složitější. Hrozí mu zatčení. A tak v listopadu roku 1939 za dramatických okolností ilegálně opouští přes Slovensko a Maďarsko okleštěné zbytky republiky. I v tomto případě, jako ostatně mnohokrát později, mu přeje štěstí. Noc před útěkem je nervózní, nemůže spát, a tak odchází na nádraží dříve, již ve čtyři hodiny ráno. Po válce se dozví, že v pět hodin ho mělo zatknout gestapo.

Počínaje prosincem 1939 je prezentován u našeho zahraničního vojska ve Francii. Ve skutečnosti ale plní diverzní a zpravodajské úkoly československé zpravodajské ústředny Marie na Balkáně. Zajišťuje potřebné doklady, víza a jízdenky pro československé vojáky utíkající z protektorátu. Organizuje přepravu zbraní a výbušnin.  

Počátkem léta roku 1940 přijíždí kapitán Selner do Sýrie. Stává se velitelem čety a později roty v Klapálkově Československém pěším praporu 11 – Východním. Bojuje u Tobruku. Zde je při výbuchu miny zraněn. S minami má vůbec nedobré zkušenosti. Při jednom přesunu na motorce v severní Africe spadl do minového pole. Hned vedle něho přitom byly dvě nášlapné miny. Nesměl se ani pohnout, dokud je pyrotechnici nezneškodnili.

V severní Africe velel Jaroslav Selner nejdříve rotě, později praporu

Později, když vznikne čs. lehký protiletadlový pluk 200, je k němu zařazen na funkci zástupce velitele praporu a nakonec i velitele praporu.

Boční útok na Mikuláš

Na východní frontu se dostal již z Velké Británie letecky přes Gibraltar a Střední východ v září 1944. Jak se stal Selner náčelníkem štábu 3. brigády, popsal již ve svém vyprávění generál Klapálek. V únoru roku 1945 se ale tato nerozlučná dvojice musí opět rozejít. Klapálek je převezen do nemocnice se zraněním způsobeným minou. Na pár dnů přebírá velení brigády plukovník Viliam Talský. Koncem února je ale jmenován novým velitelem brigády v té době podplukovník Selner. Své vojáky vede do útoku v těžkých bojích o Liptovský Mikuláš. Právě ve zdejším horském terénu se sváděly jedny z nejtěžších bojů na našem území. Ne náhodou se této oblasti říká „malá Dukla“. Selner se po mnoha neúspěšných pokusech o dobytí Liptovského Mikuláše rozhodne pro riskantní boční útok. Za úspěšnou akci je vyznamenán dalším válečným křížen a medailí za chrabrost.

Jaroslav Selner v době bojů na Slovensku (druhý zprava)

Konec války je pro Jaroslava Selnera vyveden v těch nejlepších barvách. Slaví devětatřicáté narozeniny. Při pochodu východních zahraničních jednotek Prahou 17. května 1945 jede v čele brigády na koni.

Jaroslav Selner na koni v čele 3. brigády v Celetné ulici v Praze během přehlídky 17. května 1945

Je jmenován do funkce velitele 3. divize dislokované v Kroměříží. Má možnost studovat na Válečné akademii Generálního štábu ozbrojených sil SSSR v Moskvě. Také v osobním životě je úspěšný. Během služební cesty do Prahy v červnu 1945 mu pod kola trofejního bavoráku vběhne hezká, mladá žena. Naštěstí stačí vůz ubrzdit. Byla to herečka Věra Skálová. Po tomto poněkud smolném seznámení se velice rychle sblížili. Do půl roku byla svatba a v dubnu následujícího roku se jim narodil syn Jaroslav.

Generál Selner v poválečných letech

Slibná kariéra ale velice rychle končí, podobě jako v případě mnoha dalších frontových vojáků, po únoru 1948. Jednoho zářijového dne roku 1951 mu zabrání stráž ve vstupu do kanceláře. Z armády je propuštěn, musí se vystěhovat z bytu a záhy přichází i o vyměřený důchod. Dlouhá desetiletí se o generálu Selnerovi nesmělo příliš hovořit. Jednalo se o další ze jmen našich zahraničních vojáků, které mělo upadnout v zapomnění. Naštěstí se ale tak nestalo. Po roce 1989  byl Jaroslav Selner plně rehabilitován a povýšen na generálporučíka  in memoriam.

Text: Vladimír Marek

Foto: archiv Jaroslava Selnera mladšího

Vyšlo v časopise A report č. 10/2006, redakčně upraveno

zdroj: http://www.army.cz/images/id_7001_8000/7044/10str.pdf